Vítězství mořské želvy je inspirativní a napínavý příběh o odvaze, vášni a nezdolné vůli změnit svět. Nejprve vás příběh vtáhne do hlubin podmořského světa a pak sledujte osudy Brigity Kučerové, bioložky, která se z malého města u Prahy vydává na cestu kolem světa, aby chránila ohrožené mořské želvy. Cesta je plná výzev – od neúspěchů a osobních zkoušek až po boj s pašeráky želvích vajíček – ale nikdy neztrácí odhodlání zachránit vymírající druh. Tento příběh vás nejen pohladí po duši, ale také vás přiměje přemýšlet o naší odpovědnosti vůči planetě a všemu živému, co na ní existuje.
Román Vítězství mořské želvy je inspirativním vyprávěním o odhodlání, lásce k přírodě a hledání smyslu v boji za její ochranu. Je to příběh o velkých snech a o odvaze čelit nevyhnutelným změnám, propojuje reálné vědecké poznatky s emotivním, osobním osudem bioložky Brigity Kučerové, která se z malého města u Prahy vydává na cestu kolem světa, aby chránila ohrožené mořské želvy. Její cesta není přímočará – musí čelit neúspěchům a osobním zkouškám, bojuje s pašeráky želvích vajíček, vypořádává se s vyčerpávající byrokracií, ale nikdy neztrácí odhodlání bojovat za vymírající druh.
Zvláštností knihy je paralelní příběh malé želvičky Brí, který Brigita vymýšlí jako způsob, jak pochopit a zprostředkovat světu krásu i křehkost želvího života. Skrze její putování oceánem čtenář prožívá kontrast mezi lidským a zvířecím světem a objevuje silnou metaforu o vytrvalosti, odvaze a smysluplném životě.
Tento příběh vás nejen pohladí po duši, ale také vás přiměje přemýšlet o naší odpovědnosti vůči planetě a všemu živému, co na ní existuje.
Doporučeno pro: Milovníky přírody, zamyšlené čtenáře a všechny, kdo věří, že i malé kroky mění svět.
K napsání této knihy mě přivedla náhoda. Přečetl jsem si krátký článek o ochraně mořských želv v časopise a řekl si: To by mě zajímalo, jestli bych dokázal napsat příběh o želvách. Ale musel by být opravdu zajímavý a napínavý. Po asi dvaceti stránkách rukopisu začalo být jasné, že bez odborných znalostí dílo nedokončím. A v tu chvíli jsem náhodou potkal ženu, z které po krátkém hovoru vylezlo, že ona napsala ten článek a že mě určitě seznámí s Hanou Svobodovou, o které ten článek o mořských želvách byl, a ta mi všechno vysvětlí. A pak už to šlo jako po másle. Tedy… není to tak docela pravda, trpěl jsem jako zvíře, vleklo se to rychlostí želvy. Musel jsem odcestovat na dva malinkaté ostrůvky u Bornea, abych si vyzkoušel život ochranáře.
Cesta za snem nikdy nebývá přímočará a jednoduchá, a což teprve, když se rozhodnete, že vaším životním úkolem bude chránit mořské želvy. Jenže jste se narodili v malém městečku u Prahy. Hrdinka knihy, Brigita Kučerová, se stává průkopnicí v oblasti ochrany vymírající populace mořských želv a díky svému neochvějnému přesvědčení a pracovitosti se z ní stává taková česká Jane Goodallová. Příběh je částečně inspirován životem a prací Hany Svobodové, přední české bioložky, kterou časopis Forbes zařadil do žebříčku inspirativních mladých a nadějných Čechů do 33 let. Důležitou součástí knihy je i třináct kapitol nahlížející život a osud mořských želv očima želvičky, která objevuje podmořský svět, dospívá a roste, ale postupně přichází o své přátele.
„Jak je možný, že mě fascinují už odmala zvířata s domečkem? Mně to přijde zajímavý. Jako malá jsem sbírala plné kapsy hlemýžďů, a když jsem pak v šesti ve zverimexu uviděla želvu, tak jsem zůstala u jejího terárka úplně jak u vytržení. Já myslím, že náhody neexistují. Jsou věci, pro které se nerozhoduju, ale prostě je mám dělat,“ říká nám hrdinka této nevšední knihy. Její osudy sledujeme už od jejího narození. S neobvyklou úporností a zanícením hledá a objevuje své životní poslání, ale to je jen začátek. Naplnit ho je daleko těžší.
Část příběhu je z pohledu malé želvičky, která žije v moři v Indonésii, a větší část příběhu vypráví retrospektivně zkušená bioložka, ochránkyně přírody, zejména mořských želv, je to její životní příběh, takže v knize najdete všechno, její narození, rodinu, lásky, vztahy, neúspěchy, životní zkoušky a výzvy a hlavně cestování. Do Itálie, Mexika, Indonésie na Sri Lanku. Je zde návštěva Siberutu, setkání s Dajáky, se šamanem, pobyt ve tmě, mnoho dalšího.
Podíval se mi do očí. „Je to práce, při které si trénuji dvě nejdůležitější věci pro život.“
To mě naplnilo zvědavostí, ale on nepokračoval a jen se díval na západ slunce. Možná vyčkával, jestli mě to zajímá.
„Které to jsou?“ vyzvala jsem ho.
„No,“ zašklebil se spokojeně, „když jsme žili jako Bajau stále na moři – a já si na tu dobu pamatuji –, byly pro nás ty dvě věci nejdůležitější, jenomže jsme o tom nevěděli. Bylo to pro nás přirozené. Ale postupem času jsem objevil, že nám ve všem našem konání pomáhala vděčnost a všímavost.“
Dost mě překvapilo, že o tom takto přemýšlí, a vzrušoval mě jeho způsob řeči. Ani jsem nevěděla, na co se dřív zeptat.
„Když člověk žije stále na moři, musí být vděčný za to, co mu příroda poskytuje, že ano?“ řekla jsem.
„Ano, ale nejen to. Když je člověk vděčný, je šťastný, a když je šťastný, daří se mu. Další den nalezne opět bohatý úlovek.“
„A když není šťastný, ryby utíkají?“
„Někdy ano, někdy ne, myslím, že je to všechno komplikovanější. Pochopil jsem to, až když se moje rodina usadila natrvalo na ostrově. Ztratil jsem na nějakou dobu ten pocit vděčnosti. Bylo to hrozné. Nebyl jsem spokojený s tím, že žijeme na ostrově. Všechny svoje neúspěchy a špatné pocity jsem přičítal tomu.“
To, co vyprávěl, se mi zdálo ohromně zajímavé a ta chvíle visela ve vzduchu jako krásný zářící lustr, u kterého tiše a nehnutě pozorujete duhové odlesky křišťálu.
„A kdy se to změnilo?“ chtěla jsem vědět.
„To ne hned. Postupně, po malých chvilkách. Zlost se vyčerpá, a když je člověk z toho unavený tak, že přestane bojovat, začne pozorovat a to už je jenom malý krůček od té druhé nejdůležitější věci.“
„Kterou je?“ naváděla jsem ho, aby zase neudělal nějakou odbočku.
„Je to všímavost,“ řekl a obočí mu poskočilo. Úplně jako Dominicovi. Člověk si toho musel všimnout!
„Ale jedna věc bez druhé není dostačující, protože se navzájem doplňují.“
Slunce zapadlo, zavanul chladný větřík a my se pomalu vraceli k jeho domu. Potřebovala jsem si to všechno ujasnit.
„Takže, můžete mi prosím říci, proč mám používat vděčnost a všímavost?“
„Ne používat,“ zasmál se, „pěstovat. To je to. Jako zeleninu, starat se o ni. Každý ty dvě věci má, jenom snad málo rozvinuté. Ale čím častěji pociťujeme vděčnost, tím více k nám přicházejí dobré věci, jako ryby na návnadu. V tu chvíli musíme zapojit všímavost, abychom si jich všimli. To je celé. Není to tak těžké,“ rozhodil ruce.
„No já nevím. Já se snažím být vděčná, jako třeba teď, když jsem se dozvěděla, jak přenášíte želví snůšky, ale častěji spíš řeším nějaké problémy.“
„Problémy budou vždycky,“ mávl rukou Ugikův dědeček. „Člověk může být vděčný za tolik věcí: za západ slunce, za dobrou večeři, za přátele, stačí být jenom všímavý.“
„To je ta druhá věc.“
„Ano, vidíš, jak to dobře chápeš. Můžeš být vděčná za všechno, co zrovna máš, ale i za všechno, co jsi kdy měla. Je tolik věcí. Můžeš být vděčná každou chvíli svého života, není žádná překážka.“
Svou literární dráhu jsem zahájil již v roce 2000 vydáním novely Dubstin. Po ní následovalo období, kdy jsem se věnoval psaní pohádek. Ty si získaly velkou oblibu mezi dětskými čtenáři, což mě inspirovalo k pořádání besed v knihovnách a školách. A právě když jsem si myslel, že už nikdy nic nenapíšu pro dospělé, osud mě překvapil. Byl jsem osloven, abych se zapojil do nádherného projektu v indickém Ladaku. Výsledkem byla povídková kniha Příběhy Malého Tibetu, která si získala takovou oblibu, že se dočkala i druhého vydání. Následně vznikla další povídková kniha Pan Šimral přichází, humorný příběh o ztřeštěném důchodci, který byl přirozeným předstupněm mého románového debutu. Po pěti letech pečlivé práce jsem vydal román Útěk na koloběžce. V roce 2019 mě cesta do Indonésie inspirovala k napsání dalšího rozsáhlého románu, který nese název Vítězství mořské želvy a jeho stránky přinášejí příběh inspirovaný jedinečnou atmosférou této země. Další kniha se bude jmenovat Zápisky zbabělého sebevraha. Psaní je pro mě nejen způsobem vyprávění příběhů, ale také cestou k objevování nových světů, ať už skutečných, nebo těch, které vznikají pouze na papíře.